Technomorous

Francouzský stěrače a senzory

Zase začala taková ta část roku, kdy od ostatních aut na silnici odletuje svinstvo na mé přední okno. Vloni jsem to ještě musel přetrpět v Beruši, jejíž šest let staré gumičky na stěrače už jen tak rozmazávaly, letos jsem ale očekával lu-ksu-sní zážitek v novém vozu. Jenže, on je ten vůz uvnitř Francouz, i když Made in Romania.

Stěrače mi sice stírají, ale jak! Páčka má polohy vypnuto-cyklovač-pomalu-rychle. Když potřebuju okno jen tak rychle otřít, jsem zvyklý ťuknout lehce do páčky. Na Káčku to znamenalo jeden pohyb stěrače tam a zpět a tedy čisté okno, Duster nejdříve setře okno do čista a za pár sekund na něm na sucho rozpatlá bordel. U ostřikovače je to prakticky totéž: Káčko ostříknulo okno (ke konci část okna u spolujezdce, mé boční okénko, část zadního okna a pravý přední reflektor vozu za mnou) a dvakrát setřelo; Duster ostříkne, setře třikrát a po kratší pauze opět na suchém čistém okně rozpatlá bordel. Proč, to netuším.

Se stěrači souvisí i senzor deště. Ten dělá tu úžasnou věc, že při zařazení zpátečky při dešti začne automaticky stírat zadní okno. Problém je, že senzor samotný je někde vepředu, takže když si lahví vody chcete umýt ptačinec z předního okna, končí vaše následné vyjíždění z parkoviště leštěním suchého zadního okna. Jestli nemá senzor na svědomí i něco z toho, co jsem popsal v předchozím odstavci nevím, ale tiše to předpokládám.

A když jsem u senzorů - mám ještě jeden, měří tlak v pneumatikách respektive jeho úbytek. A funguje dost podobně. Zatím zafungoval jednou, v létě v Chorvatsku, kde mi zcela bezdůvodně pneumatika upustila polovinu svého objemu. Od té doby jsem měl už dvakrát planý poplach související zejména se změnou okolního počasí.

Jistě, pořídil jsem laciný rumunský vehikl, tak bych měl mlčet a šoupat nohama. Jenže ony to prý dělají i mnohem dražší vozy, pokud jsou z Francie. Asi tam neprší, necouvá se a nikdy se nemění počasí.


JHCon 2017, den třetí

A najednou byla neděle, den poslední.

I v neděli ráno jsem v rychlosti prohnal relátka a po nich Pariboro, ale pak už přišla jedenáctá hodina a oběd v Udírně. Oběd v udírně je rituál, každý si dá svých oblíbených tři až pět chodů a všichni vypadají velmi spokojeně - radost se na to podívat.

Po obědě se obvykle všichni zabalí a jedou domů a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Factor6 ještě vyhlásil výsledky soutěže hádání obrázků ze spectristických her a dem, kde jsem kupodivu měl šest bodů z deseti, přičemž čistě statisticky bych při tipování jedné ze tří možností měl skončit na polovině. Až do samého závěru zůstl Noby, Poke a Wotnau, kteří se nejvíce zapojili i do úklidu (na tohle nejsem zvyklý, ještě před nějakými čtyřmi roky jsem lavice rovnal a odpadky vynášel sám, tak jak to má u organizátora podobné akce být) - pánové, děkuju!

Ve 14:59 jsem odjížděl od gymplu a bylo po akci.

Nezbývá než několik konstatování na závěr:

  • Automat na kávu a sladkosti je kvůli pamlskové vyhlášce pasé, příště zajistím konvici a (instantní) kávu. Cereální pseudokáva s příchutí kakaa nebo čas z rakytníku s extraktem z červené řepy je pro mladé organismy jistě neocenitelným zdrojem důležitých stopových prvků, ale nás by (až na Kocoura, ten je jasná cílovka) mohl při větším množství zabít.
  • Dvě LCD se do auta stěhují mnohem lépe než dva CRT monitory, taktéž ZX Evo je na akce mnohem vhodnější, než moje dvacet let stará +2. Asi to takto už zůstane.
  • Na různě dlouhou chvíli v intervalu #JHCon navštívili: Dex, TDM, Factor6, TheMrKocour, diZZy, George dH, Flyyn, Kerol, Poke, Noby, Sillicon, Wotnau, Tornádo, Martin Lukášek, Suksoft, Martin Bórik, Busy, UB880D, Ikon, Ffg, Čižo, Iter-ace, Martin Dejmal, Míra Talíř, a já.
    To je celkem 25 (slovy: pět-a-dvacet) kousků. Více nás zatím nikdy nebylo a kdyby příští rok přijela stejná sestava, navíc doplněná o některé dřívější návštěvníky, kteří letos vynechali, už bychom se do třídy sotva vešli. Teď to bylo jen tak tak, ale zatím pořád na té správně straně čáry. Víc je vždycky líp.

Bylo to velké, rychlé, milé a příjemné. S většinou návštěvníků se uvidím jistě dříve, ale kdyby ne: tak zas za rok, přátelé!


JHCon 2017, den druhý

Druhý den bych shrnul třemi slovy: Indie, kvízy, Pariboro.

Dopoledne jsem si ještě relátkoval a s Pokem jsme probírali záludnosti Dexova relátkového výpočetního stroje. Několikrát jsem oběhl učebnu a podíval se, co se kde děje - probíhal 3D tisk, Iter-ace přivezl mobil s Tizenem a desktop od Sunu, doplněný prstenem s jednočipem, na němž běží skutečná Java; Tornádo rozdával přebytečný zajímavý hardware; kolem poledne dorazil Martin Dejmal a přivezl mi WiFi modul ve formátu CompactFlash. Vážně to byl cvrkot.

Na půl třetí byla dohodnuta obědovečeře v místní indické restauraci. Jelikož znám tempo, jakým lze k odchodu přimět stádo dav o dvaceti hlavách, začal jsem to organizovat odchod o něco dříve a tentokrát přestřelil - dorazili jsme o čtvrt hodiny dříve a museli čekat. Jako vždy jsme se na oběd načekali a jako vždy stál za to. Tedy alespoň 85 % osazenstva se tvářilo spokojeně a tomu zbytku jsem tu původně chtěl něco vzkázat, ale nakonec to neudělám, budu to v sobě dusit a zemřu ve věku padesáti let na infarkt - dotyční, doufám, vezmou na vědomí, že to je jen a jen jejich vina.

Po Indii a desertu v nedaleké cukrárně kombinované s pizza fast foodem (mimochodem: cappuccino otřesné, již šlehání mléka se mi zdálo hlasitější, než je nutné a banana split byl těžce nadprůměrný pouze cenou) začaly večerní kvízy. To je novinka posledních několika let a já tímto děkuji všem, kdo nějakou soutěž či kvíz přichystali, byla to zábava a tentokrát myslím, že spokojených bylo celých sto procent účastníků. Já sám jsem byl - stejně jako vloni - odpovědí na jednu otázku (poznejte z indicií osobu), třeba se z toho stane milá tradice KimČongUnovského typu.

Kvíz - to su já!

Hned v prvním kvízu byla jednou z odpovědí hra Pariboro. Pariboro je boží. Pariboro je jediná hra, kterou jsem kdy na Spectru opravdu gamesil.

To se totiž má tak - když jsem měl v letech 95/96/97 první spectrum-skoro-kompatibilní Didaktik Gama 1989 vyrobený v roce 1990, byl to zrovna kus, který se ve většině her po cca desti minutách resetoval (výjimkou byla jediná kazeta od Proximy, na níž byl Akcionář II, MahJongg a Telefony). Něco hrát tak nemělo moc smysl, takže jsem se bavil převážně blbnutím v BASICu, ten totiž nespadl nikdy. Když jsem si pořídil v roce 2001 něco spectrum-skoro-kompatibilního od Didaktiku znovu, bylo to sice skálopevné eMko, ale na hry jsem už neměl čas - sledoval jsem dema, četl staré diskmagy, poznával disketový software, atd. V roce 2012 ale Mike/ZT vydal Pariboro a to mi prostě dokonale padlo do vkusu. Hrál jsem ho v emulátoru na Psionu netBook na přednáškách ve škole, v MHD, po večerech, na ShuConu, zkrátka pořád.

Nemohlo to samozřejmě dopadnout jinak, než že jsem si TAPku stáhl i do ZX Evolution a než jsem šel v jednu v noci spát, tak jsem hrál já a minimálně čtyři další lidé. Mike/ZT by měl Pariboro vydat za 10 euro na originální kazetě - spacákoval bych před prodejnou od večera, abych byl první, kdo si ji koupí.


JHCon 2017, den první

A je to tu zas, je JHCon. Letos to už před začátkem vypadalo, že nás bude vážně hodně a je - zatím jedenadvacet, což je na jednu školní třídu docela dost. Má se sem vejít zhruba tolik patnáctiletých dětí, nás je tu v odpovídajícím věku jeden, zbytek jsou dva- až třikrát starší jedinci statného vzrůstu se spoustou počítačového vybavení, takže je tu příjemně těsno.

Relay SBC

První jsme dorazili já a Dex a poté, co jsme připravili třídu do stavu party place vybalil Dex svůj Relay Single Board Computer. Že mi na spectristickou akci jezdí commodoristi, sharpisti a další podobné existence - na to jsem si už zvykl, ale cvakající jednodeskový počítač tu máme poprvé.

A tak jsem se dobrou hodinu snažil přivyknout exotické instrukční sadě tohoto výtvoru, kterou se dá prohánět jeho 83 relé k nějaké smysluplné výpočetní činnosti. A skoro to vypadá, že ke svému ZX Evolution se ani nedostanu, hodlám ve cvakání i nadále pokračovat. Tak zas zítra!


Doba terminálová

Jeden by řekl, že terminály dnes už nefrčí. Počítače jsou tak malé a skladné, že mainframe, k němuž se kdysi připojovala polovina Spojených států skrze vytáčené připojení, aby tam prováděla své složité výpočty, se dnes vejde do menší kapsičky od košile. Proč by se pak vlastně někdo připojoval někam vzdáleně a pracoval tam?

MacBook-2017_12_07.jpg

Inu člověk je tvor věčně nespokojený a vždycky chce být jinde, než kde zrovna je. Tak třeba já - kdysi jsem se připojoval z práce do plzeňského Sinclair Klubu a když jsem pak byl někdy v Plzni, tak jsem se zas připojoval do práce. Podobně se to děje i teď, jen jeden konec toho spojení nahradil domácí počítač. To máme dvě až tři plochy někam do Windows (terminálových i skutečných), pár shellů pracovních, nějaký ten soukromý. Furt je se kam připojovat a je tam co dělat.

Terminálová doba neskončila, trvá. Jen některé ty terminálové protokoly vypadají dost jinak než dříve a hlavně k jejich zpracování musí mít klientská strana větší výkon, než měla před čtyřiceti lety ta mainframová.



TOPlist