Technomorous

Serverový systém

Ačkoliv CentOS 7.x, který už skoro tři roky operačně systémuje na tomto serveru, bude mít plnou podporu ještě minimálně dva roky, dumám už delší dobu nad možnostmi jeho náhrady. On totiž sedmičkový CentOS není žádný malý bumbrlíček a jednovláknový virtuální server s jedním gigabajtem paměti zase není žádný nekonečný zdroj výpočetních prostředků.

Možnosti pro výměnu vidím celkem přesně tři:

  • Slackware
  • Void
  • OpenBSD

Slackware se sice trochu bojím, protože ruční aktualizace všeho na serveru zavání tak nějak spíše průšvihy, ale zas je to Linux, který znám z každodenního používání bezkonkurenčně nejlépe. Void překonal v loňském roce odchod hlavního vývojáře projektu a je vzhledem k LibreSSL a absenci systemd jasnou volbou mezi Linuxy, které mají automatický systém aktualizací. A kdybych náhodou už nechtěl Linux, tak asi jedině OpenBSD, tam je hezky bezpečno a pravidelně aktuálno už dobrých pětadvacet let.

Další varianty samozřejmě existují (třeba Devuan), ale výše uvedené systémy jsou momentálně preferovány. Dávám si na definitivní výběr tak půl roku. Není totiž zatím spěchu a vybrat je třeba dobře hned napoprvé. Nehostuju zdaleka jen sám sebe a zejména kvůli ostatním bych to chtěl dát napoprvé a co nejrychleji lomeno nejméně problémově. A tak, aby to zase tři až čtyři roky vydrželo.


Život s Xubuntu 18.10 (3): A už to zase jede

Problémy s Ubuntu se řeší stejně jako problémy s nejmenovaným nejrozšířenějším desktopovým operačním systémem - kompletní reinstalací. V Xenialpup jsem se tedy připojil na internet, stáhl si opět instalační image Xubuntu 18.10, nabootoval z něj live desktop, odzálohoval si data z interního šifrovaného disku, celý jej hezky přepsal pomocí dd nulama a spustil instalátor.

Tentokrát jsem se nepouštěl do žádných moderností jako je správa rozdělení disku pomocí LVM ani šifrování, ačkoliv mi tu nedávno v komentářích přistála informace, že mě to stejně nezachrání. Instalace proběhla, všechny existující aktualizace k dnešnímu datu jsou také zatím úspěšně aplikovány a zatím to - ťuky, ťuk; klepy klep - stále bootuje. Tak jen aby nám to vydrželo. Déle než týden.


Klávesnice: cíl na dohled

Prý jsem málo pozitivní, neustále tu jen přicházím s problémy a málo s jejich řešením.

Ano, je tomu přesně tak. Tento blog se jmenuje Technomorous proto, že v pokroku obecně vidím neřešitelný problém a prostě si jen chci na všechny své trampoty zanadávat, neb slovo neřešitelný už tak nějak implikuje nemožnost jejich vyřešení.

A teď vážně: Doufám, že takhle strašné to se mnou ještě není. Dobrá polovina témat, která mohou znít jako stížnost na problém, jsou prostě jen popisem reality tak, jak ji vnímám mým subjektivním konstantně konzervativním pohledem na svět. Pak jsou tu ale skutečné problémy, které řešení mají, jen se doba toho řešení zdá býti téměř nekonečnou. Jedním z nich je i můj problém s výběrem klávesnice.

Poprvé jsem definoval, na čem bych chtěl psát už před skoro přesně deseti lety na svém starém blogu. Kupodivu se na těch požadavcích změnilo jen málo: stále chci tenkeyless, ne chiclet a s plným zdvihem. A stále ji nemám. Dále jsem téma několikrát rozebral i zde (namátkově 1, 2, 3, 4), během toho rozebírání se dobral ke studiu typů mechanických spínačů a ujasnil si, co vlastně přesně chci. Můj běh na velmi, velmi, velmi dlouhou trať se tak blíží svému finiši. Hle závodníky v cílové rovince:

  • Dare-u DK100
    Neznačkové (respektive neoznačené) klony Cherry MX Brown, černá barva, moderní "herní" font klávesových popisek, kabel napevno. S cenou kolem tisíce korun je na seznamu zařazena jen a pouze proto, že levnější nikdo nenabízí. Nicméně černou klávesnici a ještě s takhle divným fontem bych bral až jako poslední možnost, zvlášť když na fungování neznámých spínačů si nelze vsadit.
  • Durgod 87
    Donedávna mnou preferovaná varianta. Cherry MX Brown, USB-C konektor, šedá a béžová varianta, tedy barvy, v nichž se klávesnice důstojných počítačů pro pány v bílých pláštích dělaly do doby, než dorazila tuzingová paka se svítícími ventilátory v obludných bednách. Až na absentující numerický blok má standardní rozložení, s nímž jsem jistě bez učení nových hmatů hned schopen pracovat. Cena ovšem minimálně 85 USD.
  • Keycool 3-color 84Key
    77 USD + 23 USD poštovné, to už věru není žádná láce. Ale všechny barevné varianty se mi popravdě velmi líbí, spínače jsou originál Cherry MX Brown, kabel připojený mini-USB konektorem a ač rozložení není už desktopový standard, tak můj EliteBook má skoro stejné a dokonce i má klávesnice k Speccy 2010 / SGI O2 je velmi podobná, takže bych si zvykl. Velké plus je varianta s popiskami na boku kláves.
  • Keycool 3-color 84Key, varianta brod
    Podle všeho se úplně stejná klávesnice vyrábí i se spínači Gateron, které dle Deskthority nejsou špatné a někteří klávesomagoři je prohlašují i za příjemnější. Cena o třináct dolarů nižší.

Ano, deset let přetržitého studia a vybírání mě dovedlo před tyto čtyři varianty. Můj rozpočet na klávesnici má jistý limit, jehož hodnotu aktuálně ještě neznám, odhadem by se do něj mohly vejít všechny čtyři varianty. Čím déle na tento článek koukám, tím více se kloním k poslední jmenované. Zcela pozitivisticky se ale raději optám: Někdo nějaké alternativy?


Nexus 7 bez Google

Díky dobrým radám diskutujících pod posledním článkem o tabletu Nexus 7 se daří držet tablet i nadále bez přítomnosti Google. Jako aplikační repozitáře či chcete-li obchody jsem nakonec zvolil kombinaci F-Droid a Opera Mobile Store. Primárně se snažím najít řešení v prvním jmenovaném, protože open-source, co v něm ale nenajdu, to tahám z opery, open-neopen. Můj oblíbený Mahjong and Friends jsem ale musel hledat všemožně po webu, zmizel ze všech obchodů, do nichž jsem se díval. Výchozí Chrome nahradil Fenec, jedna z mobilních verzí Firefoxu. Zatím jsem nenarazil na problém, stránky fungují, jak mají.

Tablet je se starší verzí Androidu o něco svižnější, než byl předtím a to zatím nemám nastavený automatický trim interního úložiště. Počítám, že zatím není zaplněné bordelem, až se trochu zaplní bude opět trimování nezbytné.

Bez Androidu to tedy asi nepůjde, ale bez Google by mohlo.


Xenialpup

Jak mi tak nefunguje Xubuntu a já nemám čas, vylovil jsem ze šuplíku krabičku plnou různých reklamních flashdisků a zkoušel jeden po druhém tak dlouho, až jeden z nich nabootoval. Byla na něm varianta Puppy Linuxu zvaná Xenialpup.

HP_840-2018_11_11.png

Mám tyhle obskurní live distribuce rád. Brutalware, Brutusware, Flopix, LOAF, Monkey, SmallLinux, ZipSlack - no určitě bych nějaké ještě z paměti vypáčil. Všechny byly skvělé, všem stačilo několik málo disket a všechny byly pečlivě ručně připraveny tak, aby využily každý volný sektor svých nevelkých médií. Pak bohužel přišly velké optické disky a tím se to pokazilo. Ubuntu z CD či DVD je skoro stejné jako Ubuntu z disku, veškerá poetika a rafinovanost jsou pryč, nacpat do čtyř gigabajtů funkční operační systém holt není takový kumšt jako na dvakrát jedna celá čtyřicet čtyři megabajtu.

Naštěstí ale občas někdo tu pomočenou pochodeň ležící v opřástkou zarostlé blátité skarpě zvedne a rozfouká. Vynikající je třeba SliTaz nebo konvolut navzájem nezávislých distribucí, nazvaný Puppy Linux. Vlastně ani nevím, proč mám na nějakém flash disku od Ubuntu 16.10 odvozený Xenialpup, když existuje i Slacko Puppy, založené na Slackware 14.1. Ale to není podstatné - s mateřskou distribucí to má pramálo společného. Celý systém má 325 MB a obsahuje i takové bumbrlíčky jako webový prohlížeč Pale Moon, pošťáka Claws Mail, kancelářskou dvojku AbiWord a Gnumeric a grafické nástroje mtPaint a InkscapeLite. Okna a plochu spravuje JWM/JWM Desk, graficky lze skrze filesystém brouzdat pomocí ROX fileru, média přehrává mpv.

V těch 325 megabajtech je opravdu slušně použitelný systém, v němž se navíc na hardware, jako je můj čtyřletý EliteBook, dá vše nakonfigurovat jen pomocí grafických klikátek. Smrt mé jen pár dnů staré instalace Xubuntu mi tak vlastně prospěla: zase jsem získal naději, že ne všechny distriubce směřují do pekel.


13. zpráva o stavu gamesení

To jsem se s tím gamesením poslední dobou pěkně flákal, co? Nu, částečně ano, ale ne tak úplně.

Jak jsem naznačoval v létě, nabil jsem mikrotužkové baterie pro čínskou kapesní konzolku a pravidelně na ní dva měsíce proháněl některé z jejích 168 integrovaných her. Konzolka je to zvláštní, najdete na ní bok po boku Sonica i Maria a jen pár kilobajtů od nich jsou Angry Birds. Ani nechci odhadovat, co to vlastně v reálu je za platformu, hlavně že to stálo pár dolarů a v rámci možností to funguje.

Flipull

První hra, která se mi obzvláště vryla do paměti (protože mě na akční nesmysly fakt neužije), je Flipull. Pod tímto názvem vyšla na konzolích Famicon a Game Boy, na Atari ST, Amize, Commodore 64, Amstradu CPC, GX4000 a ZX Spectru ji najdete jako Plotting. Střílíte barevný symbol buď přímo nebo odrazem tak, abyste trefili symbol stejný. Nepřerušená řada, kterou trefíte zmizí a vy dostanete symbol který byl až za ní. Cyklus se opakuje, jde o to v každém kole zlikvidovat tolik hracích symbolů, abyste se dostali pod minimum nutné pro postup do dalšího levelu. Chytlavé, rozhodně ne jednoduché, zábavné.

Jewelry

Další hra, kterou jsem hrál rozhodně víc než 1/168 doby, je Jewelry. Je to klasická tetrisovka, respektive klon hry Troika. Padající trojice symbolů skládáte tak, abyste dostali vedle sebe tři stejné - ty potom mizí, vy dostanete body a život hra běží dál. Vlastně je to skoro stejné, jako hra Columns, kterou jsem na ZX Spectru nemírně hrál na Atariádě.

Pyramid

I Pyramid je tetrisovka. Jen padající tvary nejsou složeny ze čtverců, ale z trojúhelníků. Že to je mnohem těžší a tudíž i lepší asi netřeba vykládat. Pyramid je hra, kterou jsem na konzoli hrál od jejího pořízení suverénně nejdelší dobu, před pár lety mi vydržela několik týdnů při prakticky všech cestách vlakem do a z práce.

Othello

A na konec jsem si nechal - Can you believe it? - Reversi. Tedy vlastně Othello, což je ale jen alternativní název pro totéž. Tato hra se na počítačích a konzolích vyskytuje už od dob Atari VCS 2600. Tady je také pekelně těžká, porazit elektronického protihráče na nejjednodušší obtížnost rozhodně není nejjednodušší a na ty vyšší to snad ani nemá smysl zkoušet. Velmi pěkné animace jsou pomalejší, než by se slušelo a profíka zdržují i milisekundy. Jinak hře nemám co vytknout, snad bych ji chtěl jen někdy porazit.

Co jsem si naopak bohužel nezahrál je Mahjong. Ačkoliv se jedná o hru pro více hráčů a nikoliv o u nás populárnější solitaire, je to kompletně celé čínsky a žádný z ovládacích prvků ani vzdáleně nepřipomíná nic, co bych znal ze své rok a půl trvající mahjongové obsese. Škoda.


A co dál? V říjnu jsem si na hraní čas naneštěstí nenašel, tedy ne na nějaké, které by mělo smysl vůbec popisovat. A jelikož červenec, srpen a září byly herně-mobilní, bude listopad a prosinec ve znamení desktopu. První jmenovaný měsíc se pokusím dohrát Doom II, který jsem v první polovině roku opustil někde mezi desátým a patnáctým levelem. A prosinec? Teprve se uvidí.


Život s Xubuntu 18.10 (2): Už se to rozbilo

Jedna věc, která se vám s normálním systémem, jako je třeba Slackware, nikdy nestane, je, že by přišla automatická aktualizace a rozbila vám celý systém. Je to samozřejmě mince o dvou stranách: nikdy vám nepřijde žádná aktualizace, protože tam prostě nějsou automatické aktualizace. Nicméně pořád je tu i ta strana, která vám zaručuje, že příště zase nabootujete.

Nicméně Ubuntu, to je holt moderní systém a lidi si riziko a s ním spojené vzrušení zjevně žádají. Takže si sedíte u svého EliteBooku, najednou vyskočí upozornění, že je dostupných 9.6 megabajtu aktualizací, odmáčknete je, systém chce restart (herdek, unix-like a chce po aktualizaci restart?) a vy za pár sekund zjistíte, že nejde ani o re ani o start - prostě to už nenabootuje.

Škoda, že několik dnů nebudu mít čas pátrat, proč se tak stalo. Vytahuju tedy ze šuplíku flash disk s Puppy Linuxem a chvíli je ze života s Xubuntu život bez Xubuntu.



TOPlist