Technomorous

Neinternetovnictví: konec dobrý, všechno dobré

Dovoluji si sám sebe přivítat mezi civilizovanými lidmi, po šesti týdnech snahy a hodině a půl pobíhání technika z patra do patra ožil kabel končící v našem obýváku a vytryskly z něj internetodárné jedničky a nuly. K této příležitosti jsem vylovil v Doupěti Lady starý kbelský router, který během naší tříleté epizody v Lysé tiše odpočíval v krabici a už to zase na všechny strany peru mikrovlnou o sto šest.

Týden do odjezdu na dovolenou máme připojení na zkoušku. Na to, že by se snad mělo jednat o tarif 20/2 mbps jsou dvě hodnoty naměřené s odstupem cca poloviny dne vcelku příznivé: 19/4 a 9/17. Podle popisu je výchozí hodnota propustnosti linky 200/200 a snižuje se až s délkou stahovaného souboru. Pocitově je to vcelku svižné, i když sto-na-sto to samozřejmě není a nikdy nebude. Na takové to domácí internetovnictví je to ale dostatečné. Sláva, chmurný příběh konečně končí - síť je počítač!


Neinternetovnictví: zápletka houstne

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je doma tam, kde internet nemá datový limit. Takové ty podružnosti jako že to je místo, kde se člověk cítí příjemně a má tam rodinu - to je všechno hezké, ale přes to si kernel neupdatujete. A proto jsem se rozhodl odvážně jednat!

Vnikl jsem do místnosti, v níž končí lišta s mysteriozními rozvody a v ní se sice nedozvěděl, čí rozvody to jsou, ale ze štítků na UTP kabeláži alespoň zjistil, které byty jsou k tomuto poskytovateli připojeny. Pro informace jsem tak šel už najisto a světe div se - ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, už je objednáno a domluveno a čeká se jen na aktivaci.

There is no place like 127.0.0.1!


Neinternetovnictví pokračuje

Od mého posledního výlevu na toto téma uplynuly dva týdny. A co myslíte, mám doma internet?

Technicky vzato ano, stále mi ještě dobíhá ten FUP z minulého článku, VDSL od nejmenovaného operátora ale stále nic a ani nebude. Stalo se zatím toto:

  1. Nastěhoval jsem se do pronajatého bytu a zjistil, že do něj vedou dva ethernetové kabely.
  2. Obešel jsem náhodně vybrané lidi v domě a zeptal se, zda netuší, čí kabely jsou a jak se připojit. Náhodně jsem zřejmě vybral špatné lidi, protože jsem se nedozvěděl nic.
  3. Na nástěnce jsem našel ceduli s nápisem INTERNET a telefonní číslo.
  4. Na čísle mi bylo řečeno, že kabely jsou určitě naše, nikdo jiný než my tam není. Z nás se posléze vyklubal člověk, který nejspíš na živnosťák přeprodává VDSL nejmenovaného mobilního operátora.
  5. Obchodní oddělení nejmenovaného operátora, které mě kontaktovalo pro potvrzení smlouvy, už si tak jisté nebylo, proto byl vyslán technik.
  6. Technik prohlásil, že kabely určitě jejich nejsou a do bytu nám vůbec nic od nich nevedel. Dorazí nicméně četa, pro kterou natažení těch správných není problém.
  7. Za několik dní se ozval šéf čety a optal se, zda máme svolení SVJ s tažením kabelů a případnými pracemi s tím souvisejícími, protože to natažení problém být může.

A tady moje snaha o VDSL skončila. Řekl jsem, že povolení nemám a nehodlám ho shánět, protože na počátku kompletní přestavby hlavního města, k níž bychom takhle za chvíli došli, byl můj dotaz, zda kabely, co už mám, patří jim. Objednávka zrušena a já jsem opět tam, kde jsem byl na konci června. Na rok 2018 v civilizované oblasti docela hardcore.

(Pokračování příště...)

Na návštěvě

Vyrazil jsem na návštěvu k Jirkovi. Normální člověk na návštěvu bere láhev vína nebo balík kafe, já jsem vzal SGI Indigo2 Impact R1000, které jsem před dlouhou řadou let dostal od Krupkaje a nenašel si dost času ho za celou tu dobu uvést do provozu.

Stroje SGI pro mě vždycky byly mimozemskou technologií z budoucnosti a měl jsem z nich posvátnou hrůzu. Začalo to někdy v druhé polovině 90. let minulého století na Invexu. Já tehdy doma měl buď ještě Didaktik Gama nebo možná už monochromatickou dva-osm-šestku a u stánku s logem Silicon Graphics ukazovali stroj, na němž v osmi oknech běžel šestkrát Doom a evidentně to nebyl žádný problém. Nikdy potom (a že to je už přes dvacet let) už jsem na žádném počítači nepotkal nic, co by mě víc udivilo. Cena těchto strojů byla pochopitelně závratná a nikdy jsem ani nedoufal, že bych nějaký z nich mohl mít doma.

Když mi Krupkaj o mnoho let později jeden nakládal do kufru naší Beruše, pocítil jsem opět onen lehký závan nadpozemského nepřirozena. Bohužel to tím i skončilo - nejdřív jsem neměl vhodný SCSI disk, pak jsem neměl vhodná instalační média a teď aktuálně nemám čas. A jelikož jsem nikdy nechtěl být jen regálovým sběratelem, který jednoho dne umře aniž by většinu své sbírky kdy zapnul a rodina pak to jeho harampádí prodá za cenu elektrošrotu, přistoupil jsem k nemilosrdné redukci, jejíž je Indigo jen dalším (a ne zdaleka posledním) krokem.

V Jirkově bytě, vkusně vyzdobeném odhadem půl tunou kvalitní elektroniky (SGI, Power-based stroje; a prakticky cokoliv, co lze nacpat do kapsy) a hned několika portréty JCKV Františka Josefa I., jsem strávil příjemnou skoro hodinku, vyzkoušel mnoho zajímavého a došlo i na toho Dooma. Myslím, že výběr adoptivní rodiny pro asi nejzajímavější počítač, jaký jsem kdy vlastnil, jsem nemohl učinit lépe. Tak, ať slouží!

SGI a Doom

A doufám, že po příští návštěvě budu odjíždět s nainstalovanou O2, přeci jen alespoň jedno funkční SGI bych chtěl.


Nesoutěžní rok

Vzdor nejlepšímu přesvědčení v úvodu roku, letos PMR soutěžení flákám snad nejvíce v historii. V uplynulých sedmi měsících jsem se na kopec dostal jen třikrát a vždy to byl Ještěd. Tyhle tři starty do PMR Cupu i tak stačily na to, abych až do konce května vedl průběžné pořadí, nicméně se zlepšením počasí a rozmachem dalších PMR soutěží padám žebříčkem jako šutr ke dnu.

Lepší to bohužel hned tak nebude. O volných víkendech vyklízíme předchozí bydlení - i když toho stěhujeme na osobu snad nejméně v historii (spousty věcí jsme se prostě zbavili, protože je nepotřebujeme - velmi osvěžující koncept!), pořád je toho jednoduše moc. Srpen tak rovnou odpískávám. Tři zářijové víkendy strávím na jihu - první v Chorvatsku, druhý v jižních Čechách a poslední v Ostravě. Na kopec se tak (snad) dostanu až v říjnu a tou dobou se budu o úspěch pokoušet minimálně z šestého místa celkového pořadí.

A pokud se snad nezadaří pořádně si zaportejblovat ani v posledním letošním kvartále, budu na tom stejně jako v roce 2017. Není to sice tragédie, ale končit na bedně mě baví víc.



TOPlist