Technomorous

Pokec na cimbále

Síbíčko už bychom tedy měli, teď už jen nějaké ty síbíčkáře!
-- T.G.M. (plus-mínus takhle nějak)

Je hezké novou CB stanici a pěknou magnetku, je ale dosti blbé mít je doma na skříni. Proto jsem využil výzvy Jerryho Nové Město, který o víkendu bivakoval na Jizeře a vydal se prokecat konec sobotního večera a začátek nedělního rána na Zlatý kopec kousek od mého bydliště. Popovídali jsme si moc hezky, i na PMR jsem pár spojení udělal, nicméně ve výsledku z toho na mě přišel spíš smutek, CB je mrtvé.

CB je mrtvé pěkných pár let, to není že bych se teď probudil a divil se tomu, ale poprvé jsem to tak nějak sám zažil. Když člověk jednou za rok během nějakého závodu vyleze na vršek a tam seká jedno spojení za druhým, tak mu to ani nepřijde, ale když to zkusíte mimo exponovaný termín, chytíte akorát arabskou hudbu, norské výzvy k dálkovému spojení, na několika kanálech cvrlikání mysteriozních dat a jinak nic. Pár koleček sice ještě po Čechách, Moravě a Slezsku probíhá, ale ti kdo zůstali mají utažený squelch na maximum, aby jím neproniklo všudypřítomné průmyslové rušení a o pár wattech vyzářených někde u Prahy do mobilního prutu nemají ani tuchu.

Pročítám si tak staré Výzvy na kanále, které jsem nedávno koupil na Aukru a v roce 1996 vyšel ve speciálu seznam nějakých 6000 volaček. To byli jen ti, kdo o časopisu věděli a aktivně se v něm nechali zveřejnit, těch, kdo tak neučinili, muselo být ještě mnohem více, porůznu jsem zaznamenal, že v populaci muselo být až půl procenta síbíčkářů. Při prolézání webového archívu jsem našel jeden z prvních CB webů u nás, kde bylo řečeno, že v Liberci a okolí je zhruba pět set volaček - ve městě, které tenkrát mělo i s tím okolím zrhuba sto tisíc obyvatel - tam těch půl procenta sedí.

Když se podíváte na CB Activity na webu CB klubu Česká Lípa, zjistíte, že alespoň jedno spojení, které se dostalo do něčího deníku, v roce 2018 udělalo 661 lidí. O třináct let dříve, v roce 2005, to bylo skoro 10x tolik. Těm padesáti tisícům majitelů CB na přelomu století nemám vůbec problém věřit.

A teď nic. Tak jsme propagovali PMR, sdílenky a další pásma, že nám u toho umřelo síbíčko. Otázka zní, zda s tím ještě půjde něco dělat.


Linux pro nepísíčka

Až budu mít jednoho krásného dne BlackBird, nastane chvíle loučení se Slackware Linuxem. Bude to loučení těžké, s přestávkami tuto distribuci používám od roku 2004. Nicméně se nedá nic dělat, pro POWER9 ho nikdo nepřekládá, takže budu muset hledat jinde. Základní kritéria jsou pro mě jasná: wayland a systemd ideálně nikdy, méně ideálně třeba v roce 2100, dříve ne.
Když pominu toto zcela základní síto, dělím distribuce na tři typy:

  1. Unixové. Komerční unixy konce minulého století jste obvykle dostali na 37 CD, která obsahovala asi tak vše, co pro daný systém existovalo. Na nových strojích to už dokonce bylo nainstalováno a během morální životnosti počítače nebyl důvod do toho sahat. Neřešily se nesmysly jako aktualizace, online balíčkovací repozitáře atd. Takhle jsem viděl boxy se Solarisem, YellowDog Linuxem, RedHatem, než se z něj stal RHEL a samozřejmě dodnes drží pochodeň právě Slackware. Vždy, když ho instaluju mám, intenzivní pocit úplné unixovosti, je to samozřejmě dáno dobou, kdy vznikl a že se v tomto ohledu vůbec nezměnil. Další takový už není.
  2. Bastlířské a-k-a Mám doma tři-osm-šestku, která má tři-a-půl mega paměti, našel jsem totiž datasheet a přípájel půl mega na záda paměti integrovaný na desce, a radši si udělám vlastní distribuci, než takovouhle mašinu nechat zahálet! Devadesátá léta byla takových plná. Brutalware, Brutusware, muLinux. Kde je jim dnes konec? I takzvaně lehké distribuce pro staré počítače jsou založeny na jiných distribucích, lidí kteří by to byli schopni vzít od nuly ubývá limitně někam k nule. Pár jich ale stále je.
  3. Windows s jiným jádrem. To je u mě vše ostatní, molochy založené na Debianu či moderním RedHatu. Všechna ta pekla, která jsem chtěl nechat za sebou v nich dorazila i do Linuxu. Komplikované klikací nástroje, aktualizace, které se umí samy odrovnat do nepoužitelna, mnohovrstevný pomalý software, části systému v nichž se už nikdo pořádně do detailu nemá šanci vyznat.

Jistě sami vidíte, do které skupiny hodlám sáhnout. Tedy vlastně jsem už sáhl, rozebíhám Raspberry Pi 2, které se mi druhým rokem válí v šuplíku a rozhodl jsem se na něj dát Void Linux, od nuly sestavený linuxový systém, v němž jsem zatím příliš balastu nenalezl a který pro POWER9 (a nejen ten, i pro 32-bit a 64-bit PowerPC) existuje. Jinde samozřejmě zůstávám u Slackware.


Žénepákomprí

Takhle si sedíte večer u televize a tu najednou e-mail až z Francie: Váš server 4B31 právě zhebl, technik už leze na koloběžku a jede se podívat, oč kráčí.

Můj server běžel od přesunu z virtuálna do reálna a z Čech do Francie naprosto stabilně. Uptime byl při poslední kontrole 150 dnů, paměť neleakovala, swap byl skoro netknutý, load se dlouhodobě od nuly lišil až na druhém desetinném místě. A najednou je po něm? Jak jako po něm? Žénepákomprí, nerozumím.

Hodinu se nic nedělo, pak dorazil mail další: na můj server někdo DDoSoval, tak ho z bezpečnostních důvodu na hodinu sestřelili. A on teď potvora už nechce nabootovat. Technik už leze na koloběžku a jede se podívat, oč kráčí. Jak jako sestřelili? Proč? Jak jako nechce bootovat? Žénepákomprí, nerozumím.

Po dalších dvaceti minutách opět mail: pokusy o boot končí v call trace, nabootováno netbootem naše vanilla jádro, nějak si to srovnejte. Jak jako nebootuje? Před půl rokem bootovalo. Jak jako netbootem? Žénepákomprí, nerozumím.

Nu server po hodině a půl od první stresující zprávy skutečně pingal, odpovídal na všech požadovaných portech, šel jsem spát a ráno snad bude moudřejší večera.

--

Nebylo. Na žádost o podrobnější vysvětlení se mi dostalo odpovědi, že vše napsané ve včerejších mailech je pravda a jejich knowledge base přetéká informacemi, které potřebuju, tak že bych si to mohl přečíst a fakt si to jako sám opravit. Chtěl jsem fyzický server, mám ho. Sice bych rád měl i volbu, co a jak na něm poběží, ale budiž, to bych asi nesměl chtít platit pár eur měsíčně za skutečný, trvale běžící server.

Co jsem se tedy naučil:

  1. Kimsufi server je možno nabootovat třemi způsoby: z pevného disku tak, jak to máte nakonfigurované, ze záchranného média a netbootem, kdy si vyberete jeden z kernelů uložených někde v datacentru, zadáte parametrem root zařízení a ono to nabootuje jejich kernel ve vašem systému. Vše na tři kliknutí ve webovém rozhraní. Tohle se mi líbí, takhle lze beztrestně zkoušet nové kernely.
  2. A že těch kernelů je! I když je Slackware z nabídky předpřipravených systémů označený jako 14.0, což je dávná prehistorie, Kimsufi vydává vlastní monolitické kernely snad každý týden, ne-li častěji. Z netbootu bylo možné vybrat kernel z poloviny června, ke stažení už ale nabízí asi dvanáct novějších.
  3. Bootuje se GRUBem. Pro mě zvláštnost (LILO nafurt!), nicméně když to člověk zjistí, situace se rázem vyjasní - tedy minimálně ta její část, v níž zcela nesmyslně nezabírá jakákoliv editace /etc/lilo.conf.

Server má tedy nové jádro, spokojeně bootuje, běží a snad i poběží, k předchozímu uptime mu zbývá 149 dnů. A já bych si konečně mohl dořešit automatické zálohování, protože pak budou podobné situace mnohem méně stresující.


Na každú robotu nám treba špecialistov

Občas mi někdo vyčiní, že mé závody a soutěže na PMR a dalších otevřených pásmech nemají normální bodování. V Kopcích se boduje podle nadmořské výšky, ve Víceboji se počet spojení násobí koeficientem dle exotičnosti pásma, v Nov Contestu se počítají také spojení, ale jen v rámci kola, do celkového žebříčku se body přidělují jako ve formuli podle umístění v daném kole. Nikde se jen tak nesčítají kilometry, jako v jiných soutěžích.

Pro všechny tyto bodovací systémy jsem měl důvody. V Kopcích jde hlavně o zdolávání výšek a pohyb, ty vysílačky jsou jen bonus, tak jsem se já k vysílání dostal a takové lidi jsem chtěl k mikrofonu a anténě přitáhnout.

Ve Víceboji se na kilometry nehraje proto, že udělat 300 km na CB a na PMR je úplně jiné úsilí, nicméně udělat na obou dvacet spojení za hodinu je úsilí asi tak stejné.

Nu a Nov Contest má oživit PMR v pracovní den, takže bych byl rád aby pět spojení po Praze mělo stejnou váhu jako pět z Víťovy vyhlídky, když už ji má někdo za domem. Kdyby tomu tak nebylo, asi by se střeční pásmo příliš neoživilo. Takhle sice pořád vede kopec před městem - to ani jinak nejde - ale jen o chlup, ne o řád.

Odskočme si ale jinam, na licencovaná pásma. Zatím jsem se účastnil dvou VKV/UKV závodů a s tou normálností také žádná sláva. Pravda Moon Contest jen sčítá kilometry, ale pokud u spojení zaznamenáte i QTH protistanice (na otevřených pásmech tak normální věc, že tam to "pokud" vůbec nechápu), dostanete ke kilometrické hodnotě +10. Nu a FM Pohár jede takový systém, že jsem rád, že mají klikací webovou aplikaci s mapou, protože sám bych to fakt počítat nechtěl.

Paradoxně tak mé závodění nepřineslo pokrok v logování spojení. Nenašel jsem zatím software, který by to nakonec sečetl za mě, takže raději píšu propiskou na předem vytištěnou šablonu, doma to zas zpět přepisuju do OpenOffice a sčítám ručně. Ačkoliv spousta programů je schopna hýbat vaší anténou, posílat výzvy morseovkou, je napojená na HAM clustery a umí i kdeco dalšího, tak na takhle jednoduchou věc je analog momentálně nejlepší.

Atlanta Locator

Moc se mi líbil DOSový Atlanta Locator, vyvíjený až do roku 2012, ten by šel pod DOSBoxem spustit úplně všude a dokonce umí i Moon Contest, ale jednak ho počítá podle odlišných pravidel (7 let je dlouhá doba, kdoví jak pravidla vypadala tenkrát) a pak nejsem schopen zadat QTH které obsahuje číslovku ("Praha 5"). Nevím, mám-li otravovat s takovou blbinou autora a bude-li ten mít chuť něco v tomto podnikat. Sám si od nuly software psát nehodlám, to už bych se musel fakt zbláznit. Takže zatím papír a tužka.


Příliš tenký potenciál klienta

Už mě přestalo bavit koukat, jak tenký klient jen tak zahálí na skříni a rozhodl jsem se ho poslat do světa, praktického využití pro takové zařízení nemaje. Jenže ouha! (tohle nikdy nevěstí nic dobrého, tři různé samohlásky ve čtyřpísmenném slově!)

Klient má asi trošku nakopnutý zdroj, když se do něj osadí disk, připojí USB CD mechanika nebo jen vloží CF karta, nechce se mu příliš startovat. Disk ani CD mechaniku jsem nevyřešil, pročež je nepřipojuju, kartu stačí obvykle zasunout až po zapnutí a ona se i tak ještě stihne detekovat. Jenže jak na takovouhle plečku dostat systém pro vyzkoušení? Zatím konstatuji: těžko.

Mám někde zdroj s průchozím USB A konektorem, který se používal pro napájení disků a mechanik, které neměly jinou možnost a počítač je ze samotného portu neutáhl. Zkusím, zda nepůjde boot z USB diskety nebo USB CD alespoň takto. Nechci nic světoborného - nainstalovat na CF kartu DOS, vyzkoušet DOOM/Quake a šoupnout to od stovky na Aukro. Ono totiž stovku mít a stovku nemít, to je rozdíl dvou set. A Blackbird se neptá, proč vám chybí dvě stovky.


Mobilní mezidobí

Chybová hláška BlackBerry Classic byla identifikována jako neopravitelná chyba filesystému. Telefon sám to usnadnil, chybu totiž ukázal jako www.bberror.com/bb10-0015 a tato doména kupodivu stále existuje a URL ukazuje na správné místo, i když výrobce sám již roky nevyrábí pořádné telefony, ale zinkované štoudve na močůvku něco s Androidem.

Variant významu je několik - od "filesystém poškodil splašený android runtime" po "interní flashové úložiště je na konci životnosti" - všechny varianty sice znamenají, že jákákoliv data uvnitř telefonu jsou nenávratně fuč a nikdo už je k životu nepřivede, ale jen ta poslední znamená, že telefon lze bez výčitek poslat na vytěžení drahých kovů. Oficiální postup umravnění zařízení - skrze BlackBerry Link - nezabral, momentálně hledám jiný způsob, už jsem stáhl celý image systému ve formě autoladeru, uvidíme, zda to zabere.

V mezidobí jsem vložil obě své SIMky zpět do Xiaomi a chvíli uvažoval, že bych je v případě nezdaru záchrany Classicu v Xiaomi i nechal. Bohužel po pár hodinách používání dorazila aktualizace systému, která způsobila, že se všechny notifikační bubliny kreslí černým písmem na tmavě šedém pozadí, takže jsou prakticky nečitelné. Pokud Classic nevyjde a já se nerozhodnu složit ze zbylých dvou jeden funkční, bude třeba se poohlédnout po něčem jiném a Xiaomi vrátit zaměstnavateli hned, jak o něj projeví zájem.

Zatím mám jednu úplně ulítlou možnost, jaký telefon si v takovém případě pořídít, už přichystánu. Bohužel sice zase s Androidem, ale ta ulítlost je tak značná, že bych si šesté vnoření se do robotí žumpy snad i odpustil.


Retrowebdesign na pokračování

Poznatky z večera u SGI a jeho Navigatoru/Communicatoru 4.8 jsem částečně aplikoval na HTML a CSS kód Technomorouse a jelikož svět je plný paradoxů, způsobilo to, že web vypadá ještě lépe v MSIE 5.5 a jen o trochu snesitelněji v NN.

Z problémů stále zůstává:

  • Obrázky se kreslí přes text, způsob, jakým jim v tom zabránit usilovně hledám. Při vypnutí CSS je vše v pohodě, takže půjde již tradičně o jeden jediný řádek kaskádových stylů, který NN chápe jinak.
  • Šířka obsahu není respektována na celé stránce. Aniž by se články lišily co do HTML struktury (je to šablona plněná Perlem), tak se na pseudonáhodném místě web roztáhne do plné šíře okna a šmytec. Někdy je to po prvním článku, někdy až po třetím, čtvrtém - pravidlo nenacházím.
  • Někde je správně aplikována barva pozadí a někde není. Je to skoro až komické a smysl to nedává.

Zlatý gopher! Plaintext je plaintext. Zadává se jako plaintext, formátuje se jako plaintext, zobrazuje se jako plaintext a vypadá jako plaintext. Na tom nemůže nikdo nic pokazit. Ale co užž, alespoň mám důvod zase sundat z regálu SGI O2 a pár hodin u něj posedět.


TOPlist