Pradědský kopcomaras

Je to veskrze zajímavé: když jsem ještě jen sedával doma u počítače, málokdy jsem byl vystaven změnám počasí. To teď, v posledních osmi letech co lezu po kopcích, je to pořád nějaké horko, zima, déšť, sníh, mlha či vítr. Jiná nebyla ani výprava na Praděd.

Budík byl ráno ve 4:05, v 5:00 se vyjíždělo poté, co byly všechny radiostanice několikrát přezkoušeny, ověřeno nabití baterií, funkčnost psacích potřeb, prověřena několikanásobná záloha papírového deníku do FM poháru, snědena snídaně, dotankována nádrž Dusteru a zabalen pekáč buchet k svačině. Cesta vedla přes Vysoké Mýto, kde jsem předával nějaký hardware novému majiteli, v 9:18 jsem už parkoval na parkovišti Hvězda u Karlovy studánky. Trochu mě zaskočilo, kolik bych musel dle informace pána u závory zaplatit za cestu dále vlastním autem, takže jsem ukončil svoji pouť zde, rozloučil se s dobytím vrcholu v 10:00 a čekal na autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny dále už pěšky.

Je to zvláštní kopec. Nejvyšší hora jak Moravy tak Slezka, zemská hranice totiž prochází přímo jím. Vrchol vysílače je vůbec nejvyšší bod v ČR. Prý je Praděd také v top 3 nejizolovanějších a nejprominentnějších kopců na našem území, takže jsem předem čekal nějaký náročný výstup, do map já totiž předem koukám jen velice nerad. A tak mě nemohlo nic překvapit víc, než široká pohodlná silnice až na samotný vrchol, z Ovčárny nahoru jsem to zvládl za 34 minut - to je jak procházka po městě.

FM pohár byl už v plném proudu, zvládl jsem za jeho druhou hodinu přesně třicet spojení, bohužel dvě protistanice mě tak zaskočily svým exotickým počínáním, že jsem si z té hodiny dvacet minut marně četl pravidla, abych věděl, co s nimi a minimálně ještě jednou tolik protistanic mi uteklo.

Oběd v místní restauraci rozhodně nebyl horší než na Ještědu, byl ale minimálně o třetinu (spíše více) levnější. Po obědě jsem koupil obligátní turistickou známku a pohlednici a šel vysílat na PMR do PMR Cupu. V plánu bylo i vysílání na VHF a UHF sdílenkách, protože se také konala moje vlastní soutěž Víceboj 2019, VHF je ovšem úplně zabité nějakým digitálním vysíláním (dva kanály z pěti) i normálním rušením (zbytek) a na UHF se prostě nikdo neozval, dokonce nešlo ani na PMR domluvené spojení na Ještěd.

Na PMR to lítalo. Vrchol má dva lokátory, některá spojení jdou tak do PMR Cupu udělat dvakrát - třeba v případě mého nového osobního DX na Schneeberg do Rakouska (275 km) to potěší. Severní strana kopce (JO80OC) je ale hodně zarušená polskými stanicemi, které určitě nevysílají s výkonem 500 mW, takže příjem na ní je o hodně horší. Přesně jsem si našel místo kde se dle GPS lokátor láme a zkoušel s ním chvíli experimentovat. V jižním lokátoru (JO80OB) je nějaká stanice zaplno, ujdete přes neviditelnou čáru dvacet metrů a je fuč. Opakovaně. Je to zvláštní kopec.

Hlavní atrakce dne - nočního DXingu - jsem se nedočkal. Plán být na vrcholu do deseti večer a pak pomalu sejít těch devět kilometrů k autu vzal za své, když po sedmé hodině večerní začalo hustě pršet, ač předpovědi z několika zdrojů předem hlásily pouze kratší přeháňku. Sedl jsem na lavičku pod střechou před hotelem a čekal, zda se to umoudří. Čekal jsem hodinu, nicméně pak dorazil promoklý polský turista, se slovy "Proszę pana, czy to miejsce jest wolne?" se usadil vedle mě a jal se zároveň svlékat do spodního prádla , masírovat, mazat krémem, vařit na plynovém vařiči guláš, rozbalovat spacák a koukat na mobilu na film s tradičním polským dabingem, což na mě bylo už příliš. Radar lepší počasí nevěstil, ukončil jsem tedy akci a rozhodl se, že trasu pomocí Mapy.cz odhadovanou na 2h 20m zvládnu rychleji. Nasadil jsem tedy příjemný klus a úplně mokrý, již skoro (posléze úplně) potmě, bez brýlí (nemělo smysl je mít) a s batohem plným vysílací techniky udržoval tempo šesti minut na kilometr až k autu - doběhl jsem k němu za 54 minut.

U auta jsem se převlékl do jediného suchého oblečení, které jsem měl - v kufru zapomenutých plavek z předchozí šumavské dovolené a po instalaci CB magnetky na střechu jen v plavkách bosky odřídil těch pár desítek kilometrů do Ostravy. U Bruntálu zrovna migrovaly žáby.

V Porubě jsem byl ve 22:40 a druhý den ráno si v půjčených teniskách jel do Avionu koupit nové boty, protože ty stávající budou schnout tak týden. Zajímavé, už třetí rok v řadě potřebuju po příjezdu do Ostravy nové boty - to se mi dřív také nestávalo. Cestou z Avionu jsem vyjel na Skalku vyzkoušet techniku - skoro všechna to přežila - nezvratné poškození vodou utrpěl jen můj dva roky starý poznámkový sešit, významné věci z něj snad půjdu přepsat, zbytek holt oželím; a také to bohužel ne úplně zvládlo BlackBerry 8800, do nějž zapisuju PMR spojení. O umělotextilní stěny batohu při běhu tak ošoupalo, že je místo černé částečně průhledné a na displeji není skoro nic k přečtení. Bude třeba koupit někde nefunkční a překrytovat - bez něj si neumím představit portejblování.

Tak tedy dopadla má první návštěva Pradědu. Procházka růžovým sadem to nebyla, ale už teď plánuju, kdy dorazím znovu - moc se mi tam líbilo. Po letech jsem se také hecnul a kromě toho, že jsem zcela regulerně fotil mobilem a budu tak moci poslat deník do PMR-DX soutěže, jsem z běhu z Pradědu natočil video tak otřesné, že ho najdete jen na Facebooku - přidejte si mě do přátel a uvidíte sami. Kopcům zdar!

Back to BB10 (5): Problémy v ráji

Že to nepůjde tak lehce navždy, jsem očekával. Ale rychlost, jakou se vše vniveč obrátilo, mě překvapila.

Sedím takhle v pátek odpoledne v práci, hledím si svého, když tu BB10 rozsvítí sám od sebe displej. Zvednu telefon, odemknu jej a zjišťuju, že nejde nic dělat. Systém sice není tuhý - jde přecházet mezi ikonovýma obrazovkama, dá se dostat na Hub, notifikace notifikují, ale nejde nic otevřít. Systém udělá animaci, jako že spouští, ale nespustí. Inu, stane se to i v lepších rodinách, restart a zas je to v pohodě.

Deset minut.

Když se to za odpoledne a večer zopakovalo potřetí, hledal jsem a našel, že problém se už pár lidem vyskytl. Řešení: reset do továrního nastavení a čekání, než se to časem stane znovu. Jestli to zas vydrží tři měsíce, stojí to za zkoušku...

V polovině resetu ovšem telefon vyhodil chybu s nějakým kódem a bylo po něm. Nejde zapnout, nechce se nabíjet, vždy jen ta chyba a konec. Nemám mnoho času to řešit, v pátek večer se musím zabývat jinou vysílací technikou, než mobilními telefony. Takže nabíjím Xiaomi a snad ten víkend nějak přežiju. Co bude po něm se neodvažuju odhadovat.

Profesionální retrowebdesign s SGI O2

Z návštěvy u Jirky jsem si přivezl SGI O2, které bylo určeno k vylepšení mého Dexova O2 - do mého z něj putoval procesor a paměti, do Dexova prakticky celý kryt, ten jeho byl v několika kusech. Byla to práce na dva slaměnné večery a stála za to.

Když už jsem měl hotovo a stále ješté běžely instalace nějakých dalších strojů, rozhodl jsem se milé O2 použít k optimalizaci Technomorouse pro Netscape 4.8. Tyhle staré browsery mají opravdu svá specifika. Tak třeba celou dobu kreslil prohlížeč obrázky přes text. Metodou půlení intervalu jsem zjistil, že za to může nulový margin a padding elementu body, to by mě nikdy nenapadlo. Taktéž lámání řádku po každém odkazu způsobovalo nulové nastavení, pro změnu ale vlastnosti border tagu a.

Vyblbnul jsem se důkladně, hodně toho zjistil, něco už i aplikoval a hlavně jsem pochopil, proč Jirka používá SGI dodnes. Stroj, systém, celkem i zvlášť - nemá to chybu.

Závodní předpremiéra

Můj druhý slaměnný týden brzy skončí, v sobotu se opět chystám na cestu pro rodinu napříč vlastí, nicméně tentokráte neminu žádnou z korunních zemí (tedy z těch, které nám zůstaly). A aby to nebyla cesta nudná a já nepromarnil zbytečně vysílací příležitost, bude po cestě zastávka na Pradědu, doufám alespoň v rozsahu osmi hodin - dá-li počasí i více. Jelikož se ve stejný den koná FM Pohár, rozhodl jsem se odškrtnout si další že seznamu věcí "stihnout do čtyřiceti" a zúčastnit se tohoto VKV závodu, tedy pokud své štěstí na vrcholu už nebude zkoušet nějaká jiná posádka.

Jako trénink a malou předpremiéru jsem si odskočil do Horních Počernic zavysílat do Moon Contestu. Umělý kopeček nad nákupní zónou Černý most je fakt dobré místo. Když chcete, dojedete autem až nahoru. Vidíte Krkonoše, Jizerky, Krušné hory a úplně celou Prahu. O spojení tedy není nouze a byl by to býval moc hezký malý soutěžní portejbl, kdyby nezačalo pršet.

Co pršet, chvíli lilo jako z konve, takže Duster po cestě dolů začal připomínat kouli bahna, naštěstí to dílem cestou opadalo a pak do rána opršelo. V chabě vedeném papírovém deníku jsem nakonec měl jen šest spojení, což na můj obvyklý cíl "nebýt poslední" bude snad stačit.

Příště si musím jednak lépe rozvrhnout logovou stránku, abych byl s to zapisovat si i přijatá čísla spojení, a zejména nepsat plnícím perem - stačilo pár kapek deště a už jsem musel některé údaje hodně složitě luštit.

Sobotní premiéra snad dopadne lépe.

Cimbálovka

CB rádio alias cimbál. Volně použitelné rádiové pásmu na konci krátkých vln. Fenomén přelomu století, v současnosti skoro mrtvý.

Poprvé jsem se tam zkusil vecpat kolem roku 2001/2002, jenže na jihovýchodě Čech nic v dosahu, nebo jsem něco dělal prostě blbě.

Podruhé jsem začal v roce 2012, dva roky jsem úspěšně vysílal v Éteru bez hranic, pak rok pauza, pak ještě jednou ÉBH, pak nic.

No a teď potřetí: CRT ONE, nejmenší stanice na trhu (10x10x2 cm), magnetka důstojné velikosti pro Duster - Superstar RML 245. Zatím jsem magnetku hodil na parapet v ložnici, dal výzvu na CH2 a zbytek večera i akumulátoru prokecal. A další opět.

Když je řeč o akumulátoru - staré dobré Shimastu si po letech stání v regálu může o 18 Ah nechat jen zdát, tak se prozatím venku omezím na napájení z autozapalovačové zásuvky, v budoucnu ale provedu konverzi akumulátoru z HP 840 G1 na portejblové napájení a zkusím hodit prut z magnetky přímo na stanici - pro turistickou aktivaci kopců do soutěže ideální. A pro pořádné soutěže zkusím do jara pořídit půlku a stožár, už teď se těším, jak budu těch jedenáct metrů někde na kopci erektovat! Na 200 a více spojení za víkend můžu zapomenout, ale k té stovce by se třeba při hodně velkém nasazení mohlo ještě i v roce 2020 dát dostat, ne?

Nouzový retrowebdesign

Není asi tajemstvím, že jeden z důvodů přesunu Technomorouse na vlastní server v k květnu 2017 bylo zajištění jeho dostupnosti na starých počítačích. Tumblr už tenkrát byl samá moderní webová technologie a komentářový systém Disqus integrovaný pomocí JavaScriptu také laťku zrovna nesnižoval. Technokonzervativní čtenáři s Netscape Navigatorem byli nuceni opouštět svou komfortní zónu a hledat lepší techniku.

Weby se od počátku věků dají psát dvěma způsoby:

1. Hledat specifika každého myslitelného browseru a snažit se je řešit, aby stránka všude vypadala a pokud možno i fungovala stejně.
2. Napsat to dle specifikace, doufat, že to všechna prohlížečová jádra pochopí a o víc se nestarat.

Vždy jsem preferoval druhou možnost, protože specifikace je specifikace a hotovo. Nicméně, když mi Sledge oznámil, že v MSIE 5.5 nefunguje zarovnání webu na střed, pojal jsem chuť to nějak neinvazivně vyřešit. Jsa ale zrovna na víkendové návštěvě v Ostravě, neměl jsem s sebou nic na čem bych to mohl vyzkoušet, opravit a odladit.
Nebo ano?

Náhodou jsem v brašně měl svůj služební mobil, který už čtvrt roku jako mobil nepoužívám. Používám ho jako budík, držák pro dvě předplacené SIMky s pěknými čísly, o něž bych nerad přišel a občasnou čtečku PDF či webů - to když s sebou nemám notebook a nechce se mi číst z menšího displeje BB Classic. To je sice pro osmijádrový procesor chabé využití, ale lépe se cítím na dvoujádru bez Androidu než na čemkoliv s Androidem. Teď ovšem přišel vhod - uvnitř každého Androidu je totiž smutný, utrápený Linux a když se vývojář moc snaží, občas se mu podaří všema těma dalšíma vrstvama až k Linuxu dostat. A portovat třeba skvělý PC emulátor Bochs.

Stažení a instalace byla otázka minut, stažení a instalace Windows 95 + MSIE 5.5 otázka desítek minut a vyřešení problému maximálně otázka hodin. Troufnu si říct, že teď už to v Exploreru vypadá dobře, snad jsem to příliš nerozbil jinde - ještě to řádně otestuju, jen co se dostanu k nějaké skutečné retrovýbavě. V kufru Dusteru mám ostatně složené další SGI O2, jen co si ze dvou sestavím jedno o chlup lepší, udělám z něj vývojovou stanici pro retrowebdesign. Pořádnou, nenouzovou, neemulovanou.

Dva roky a dva měsíce s Dusterem

Zas je takové to období, kdy jsem furt za volantem: na Šumavu, ze Šumavy, do Blata, z Blata, do Ostravy, z Ostravy, atd. A nějak jsem skoro zapomněl, že už to v červnu byly dva roky od pořízení Dusteru. Jak jsem spokojen?

Předně nutno říct, že vím, že to je laciný rumunský vehikl a s tím, že to je laciný rumunský vehikl, jsem si ho už kupoval. Z ekonomického hlediska mi nedává smysl pořizovat si věci, které se splácí déle nebo podobně dlouho jako je jejich životnost. Je paradoxní, že v době, kdy auto bylo kováno ve výhni palicí z pořádných plechů a přežilo dvacet a více let, si na něj lidé roky šetřili, kdežto teď - když se auta tak zkomplikovala a zlevnila, že se obvykle kolem desátého roku života musí měnit za jiná, protože počet závad po jisté době narůstá, si na ně lidé půjčují. Šest let tak splácejí auto a když je konečně jejich, už pomalu hledají náhradu. To jsem nechtěl, takže úplně původním plánem bylo kupovat za hotové. Do toho mi hodila vidle Beruše tím, že už by bez zbytečných investic neprošla další technickou, a Dacia, že přestala do Loganu MCV montovat motor větší než litrový. Kupovat jsem tak musel dříve a dráž, než jsem chtěl. Dusteru jsem za necelé dva roky stihl našetřit dvě třetiny, zbytek poskytla banka na rok a kus. Pokud by to auto zvládlo jezdit deset let než bude muset jít dál, můžu říct že minimálně osm a půl roku z té doby bylo moje.

Laciná rumunská vehiklovitost se občas projevuje:

• Řízení je čistě mechanické, byť notně posílené. O každé díře na silnici tak víte, máte to doslova z první ruky, volant vám o ní řekne. Když jsem jel poprvé kvalitní středočeskou oranicí, myslel jsem, že mi to zláme ruce - káčko těmi svými pidikolečky také do volantu zpět vracelo nerovnosti, ale nemělo tolik síly. Teď jsem na to tak zvyklý, že když jsem sedl do Fábie s elektrickým posilovačem, měl jsem pocit že sedím v trenažeru. Duster mě baví víc.
• Tvrdé interiérové plasty vržou. Ony tedy nevržou samy o sobě, proč by to dělaly? Ony vržou, když se nějaký pasažér rozcapne do sedačky tak, že každým kloubem každého údu do něčeho tlačí. Já to třeba nedělám, Lada také ne a Fík v autosedačce také ne, tedy no problem.
• Měkké plechy, měkká skla. Na karoserii jsou hodně vidět stopy od odlétajících kamínků a hran dveří lidí, kteří parkovali blíže, než si mysleli. Cizí lak sice vyčistíte, ale ďolík po něm zůstane. Okna jsou z tak měkkého skla, že vlásečnice na nich zanechává i sluneční svit a škrábance i běžný prach či škrabka na led. Naopak kamínkům odolávají na jedničku - už jsem dostal cvrnkanec od něčeho odlétnuvšího z korby předjížděné tatry a nezůstal ani miniďolíček.

Víc mě toho nenapadá. Tedy vlastně ano - poslední zhruba měsíc někde něco vydává zvuk jako když drnknete do napnuté pružiny. Ale vydává ho to jen když jedu autem sám a projedu trochu terénnějším terénem. Je to otravné a různým nakroucením se na přední sedačce jsem oblast zůžil na opěrák zadních sedaček. Zadní sedačky jsem nedávno rozebíral kvůli vyčištění po vylití půl litru limonády, možná jsem něco neudělal dobře, možná jsou Rumuni nevinní.

Za ty dva roky se v autě měnil jen olej, kabinové filtry a pravý přední blatník, který mi letos na nový rok rozsekla paní na parkovišti dveřma. Výměnu platila ona a přál bych si, aby nebyla poznat, leč je - nový díl je tu a tam o milimetr jiný než byl původní a já to vidím. Z karambolů bych ještě přidal zastavení pohybu zpět o pouliční lampu uříznutou 60 cm nad zemí - bylo to v rychlosti, která nezvedla ručičku tachometru z nuly a zastavil jsem tak, že se jen prohl plast nárazníku, na nosnou část pod ním to nedošlo (slova servisu). Zůstaly akorát ošklivé ďůlky (lampa měla kamínkový nástřik) a boule, která ale vytrvale už skoro rok mizí, na první pohled ani na čistém autě nic nenajdete.

V pátek jsem na autě měl hezkých kulatých 32768 kilometrů, teď už je tam 33333. Zvládli jsme dvakrát v pěti Chorvatsko, minimálně osmkrát ostravu, nesčetněkrát Ještěd a chalupu v Blatě. Po městě skoro nejezdím. Průměrná spotřeba od 1.1.2019 na ujetých 8000 km je přesně 6.7 l/100 km, eko mód občas zapínám, občas vypínám. Když jsem v prvním kalendářním roce neměl dálniční známku a jezdil jen po okreskách, průměrovala spotřeba na 6.3, nicméně ve 150 km/h si bumbrlíček řekne o jedenáct litrů na rovince, takže v průměru jsem za spotřebu pod sedm vlastně rád.

Více nemám, co bych dodal. Je to bílé, pořád se to od něčeho špiní, nebojím se to ale ocákat to v ruční myčce vapkou a přejet koštětem. A pak se nebojím sjet ze silnice a ujet kilometr po čerstvém strništi, protože tamhle z toho místa se bude vysílat o dost lépe. I proto jsem si pořídil laciný rumunský vehikl a jsem s ním velmi, velmi spokojený. A jak tak koukám do online bazarů, kde se stejně staré modely ve stejné konfiguraci prodávají i za ceny o chlup vyšší, než byla moje pořizovací, tak nejsem spokojený zdaleka sám.