Technomorous

Plnicí pero

Při stěhování jsem v poslední krabici v úplně nejzazším rohu zahradní boudy objevil dva své ručně psané deníky, které jsem si psal zhruba od jara 2014 do podzimu 2015. Během jednoho večera jsem je prošel a zjistil, že je zábava je číst a vzpomínat, jak jsem si myslel, že svět už na tom ani nemůže být hůř a přitom teď to beru jako staré zlaté časy, které se nikdy nevrátí.

Rozhodl jsem se tedy, že si ve stejném milém duchu budu opět dělat každodenní záznamy, abych se jimi coby vetchý kmet mohl těšit a konstatovat, že je jedině dobře, že se konec blíží. Tehdejší laciné plastové plnicí pero jsem už nenašel, pořídil jsem si tedy v nejbližším papírnictví nové i s krabicí náhradních inkoustových bombiček a už tři týdny se svědomitě svého cíle držím.

Nicméně to pero je strašné. Fakt příšerné. Či dokonce ještě horší. Někdy nepíše vůbec, někdy moc, nechápu, jak se tím děti (a kdysi vlastně i já) můžou naučit psát a nedrbne jim z toho už v útlém školním věku.

A proto dumám nad perem lepším. Jsem ale tak trochu kolenovrt, takže bych se rád vešel do třímístné sumy (v dekadické soustavě). Samozřejmě by ještě lepší byla suma dvojmístná (v soustavě hexadecimální), ale i nejlevnější lepší pero Parker Vector stojí kolem tří stovek.

Přítomní peropisci (vím, že tu jste), poraďte! Jsem začátečník, většiny věcí, podle kterých se vy rozhodujete, si u prvního pořádného pera ani nevšimnu. Nechci ale celou problematiku dlouze studovat (tuhle chybu jsem udělal u hodinek a teď bych pořád chtěl nějaké další), chci jen psát deník tak, aby mě to psaní neštvalo nekvalitou psací potřeby. Dík.


Úterý čtvrtého je nový pátek třináctého

Špatné dny se prostě občas přihodí. Nedá se s tím nic dělat, maximálně se člověk může večer ohlédnout a té hrůze se zasmát. Jednomu pozdně letnímu úterku se budu smát ještě celkem dlouho.

Budík jsem měl už na pátou hodinu ráno a kupodivu jsem i vstal na první MiLošovo zavibrování. Prázdniny skončily a chce-li člověk zaparkovat na Praze 4 auto na některém ze zapomenutých bezplatných míst, musí prostě vylézt v době, kdy kury ještě zdaleka nepějí. A já jsem autem jet musel - kontrola bytu v Lysé, balení hardware v Doupěti, vyzvednutí Akiho hardware, nebylo toho ten den málo.

Vše šlo jako po másle asi tak čtyřicet minut. Pak jsem při zatáčení vlevo u nájezdu na Průmyslovou pocítil škubnutí ve volantu a následná jízda zvuky připomínala pohyb po D1 v jejích nejlepších letech - buch, buch, buch. Není tam tak úplně kde zastavit, takže jsem musel ujet dobrých pět set metrů k nejbližší benzínce a tam jsem při kontrole kol zjistil, že v jednom z nich mám toto:

Oboustranný, jemně orezlý křížový šroubovák, street edition

Ano, to je takový ten zhruba 12-15 cm dlouhý oboustranný šroubovák, který se jednou stranou nasadí do madla a druhou používá. Teď byly však obě strany a vše mezitím tak šikovně zaklesnuté v levé zadní pneumatice, že ji propíchly napříč nikoliv skrz prostor naplněný vzduchem, ale skrz vzorek. V čistě vypraných a vyžehlených kalhotách a košili jsem tak začal zjišťovat, kde mám vlastně v autě hever a jak se vyndavá rezerva. Za 30 minut jsem odjížděl nepříliš zapatlán do práce. Místa zdarma samozřejmě byla plná a já celý den platil.

Když jsem se popral s pracovním a popracovním dnem, stavil jsem se v pneuservisu, kvůli vyproštění toho krásného rezavého suvenýru z mé drahocenné syntetické pryže. Pán po chvíli snahy uspěl a ověřil, že postižená pneumatika nikde neuchází, nicméně doporučil ji maximálně dočasně uložit jako rezervu - v místě propíchnutí jde totiž prakticky celý dezén odchlípnout a pravděpodobně by se při používání rychle utrhl. Rok a půl stará pneumatika - čistá radost.

Naštěstí nemám jako rezervu žádné nedomrlé žluté či červené polokolo, ale přesně totéž, na čem normálně jezdím. Do přezouvání na zimní tak budu jezdit na tom, které dosud dělalo rezervu, to potenciálně defektní jsem po hodině snahy nacpal zpět na rezervní místo a někdy na podzim prostě investuju do nové rezervy. Pokud by se mi snad podařilo pořídit úplně stejnou pneumatiku, spáruju ji na jaře s tou původně rezervní a její protikus na nápravě půjde rezervovat - sice není rozdíl mezi hloubkou nového a osmnáctiměsíčního vzorku na levé a pravé straně ani milimetr, ale vysvětlujte to aktivnímu uniformovanému člověku.

Takovéhle dny prosím neopakovat příliš často!


Balím na KapliCon 2018

Ještě jsem ani nestil vybalit špinavé prádlo z dovolené v Chorvatsku a už abych balil čistou elektroniku na KapliCon 2018, rapidně se nám totiž přiblížil.

A tak tu sedím nad prázdným papírem formátu A5, z namočené násadky okapává inkoust a přemýšlím, co za Spectra si vlastně chci vzít s sebou. Asi to letos bude:

  • ZX Spectrum+ 48k
  • MB-02+
  • div(že to)IDE

K tomu vezmu všechny Shrekovy a Tritolovy CompactFlash karty a zkusím zjistit, zda se na nich neskrývá něco, co by měl svět znát. Jako likvidátor spectristů jsem jediný, kdo to může udělat.


To jsme zase něco vyvinuli

Po návratu z dovolené jsem s potěšením konstatoval, že pražský dopravní podnik už spustil možnost používání platební karty jako média na ukládání časového kuponu pro MHD. Jelikož je roční jízdenka hned první věc, kterou musím každoročně na začátku školního roku pořídit, říkal jsem si, že se letos při té příležitosti zbavím již notně ošoupané Lítačky (OpenCard možná stála stejně jako deset indických letů na Měsíc, ale za všechny ty roky se mi z ní fotka a číslo neslouply, u Lítačky ano). Bohužel, ne.

Nově je nutné pro nákup kuponu provést registraci v e-shopu DPP. Ty jsou aktuálně dva: jeden přímo na webu DPP a druhý na stránkách Lítačky. Lítačkový má super-ultra-multi-mega-moderní rozhraní. Vše je adaptivní, neustále se resizuje, někam odjíždí a mění se, radost s tím pracovat. Rozhraní e-shopu na webu DPP zase připomíná účetnictví z roku 1992 křížené s webem vesmírných lidí. Naštěstí backend je jen jeden, takže je jedno, kde se registrujete, můžete do obou.

Tím však pozitiva končí. Platební kartu jsem přidal, občanský roční kupon na ní ale koupit nejde - pouze dvakrát dražší přenosný. Soudím, že to je proto, že není pro dopravní podnik nijak spojena s mou osobou (Lítačka ano). Na toto spojení je na webu sice tlačítko (nazvané personifikace), ale to končí chybovou hláškou tak dlouhou, že všech původních osmnáct dílů Hraběte Monte Christo je proti ní dětskou říkankou.

Potupně jsem se tak zase vrátil k Lítačce, alespoň že s ní odteď už nemusím do validátoru. Pánové od DPP mají rok na to, aby shop dali dohromady. Jsem na příští září už teď docela zvědav.


HR2018: Všude dobře, doma

Dneska už to bude bez fotky, ráno balíme, v devět vyjíždíme, první bod cesty je Senj, v němž jsme byli na dovolené vloni, tam se pár hodin procházíme, obědváme a v poledne vyjíždíme domů. Cesta není žádná výhra, stejně jako vloni většinu cesty prší a místy jsou kolony, ale hned jak se oddělí u Záhřebu dálnice na Slovinsko, je naše maďarská štreka v pohodě. I tak to trvá se všema zastávkama na krmení a čůrání skoro 11 hodin a pozdě večer jsme zcela groggy v Nové Bystřici. Dovolenková reportáž končí, zpět k (techno)morousování.



TOPlist