Technomorous

Univerzální všelék

Sdílet: Twitter - Facebook

Na letošním ByteFestu, v sobotu kolem čtvrté ráno, jsem byl účastníkem zajímavé debaty, z níž jsem si odnesl důležitý poznatek: stále se věří, že v počítači je nějaká mysteriózní komponenta, která když se vymění za lepší, rychlejší, větší či kvalitnější, vyřeší se tím všechny problémy. Zvláštní je, že mi to ale každých pět let někdo tvrdí o jiné komponentě.

Těsně před rokem 2000 to byla 3D karta. Experti říkali: “Kup si jí a všechno ti půjde líp - hry, windouz, všecko!!” Tehdy poprvé a naposledy jsem podobnou chytrou radu poslechl a samozřejmě jsem jako notorický negamesník (maximálně občasný gamesník) nepoznal rozdíl před a po. Od té chvíle jsem už vždycky dělal upgrade počítače jen podle sebe.

Po roce 2000 začala móda gigahertzů. V září 2001 jsem kupoval své dodnes poslední nové PC a když jsem si vybral jen jednogigahertzový procesor, byl jsem skoro za exota. Intel tou dobou už trh bombardoval procesory na dvojnásobné frekvenci a během pár let mělo být ještě hůř. Za ušetřené peníze jsem koupil 256 MB RAM, přičemž například Apple měl tou dobou ve většině modelů v základu jen 128 MB a ze světa doma stavěných skládaček pamatuju i konfigurace i s 64 MB, protože po nákupu 1.7GHz Willametty už nezbyly na víc peníze. Má zcela jednoduchá otázka, k čemu že jsou ty megahertzy navíc, když se čeká, až Windows doswapují, zůstávala experty většinou nezodpovězena.

Někdy v roce 2006 už i těm nejméně bystrým došlo, že frekvence není vše, ba že u blbých procesorů je to dokonce nic. Došlo jim to zhruba ve chvíli, kdy jim to s příchodem architektury Core řekl sám velký Intel. Po letech propagace absurdních taktů bych jej považoval za jen málo důvěryhodný zdroj, experti však nikoliv a najednou platilo, že kdo měl jen jedno procesorové jádro, jako by ani nebyl. Je třeba mít dvě. Nebo čtyři. Nebo šest. Nebo osm.

Tou dobou jsem už několik let měl počítač s dvěma procesory, takže mi to až jako taková dechberoucí novinka nepřišlo, ale experti měli jasno: každý problém lze vyřešit zdvojnásobením počtu jader. Většinou to byli tíž experti, kteří se předtím divili, proč si místo dvou slabších procesorů nekoupím jeden pětigigahertzový. Tahle móda trvá v podstatě dodnes, ale v posledních letech se přidal nový všelék, který má slušně našlápnuto k tomu stát se tím jediným a nejdůležitějším na další dekádu: SSD.

Právě SSD bylo předmětem mé noční debaty s expertem a fakt jsem se nestačil divit. Málo RAMky? SSD! Pomalý Atom? SSD! Vržou dvířka od DVD mechaniky? SSD! Mám SSD v počítači čtyři roky a jeho osazení skutečně přineslo nemalé zrychlení. Flashová úložiště bez problémů používám přes deset let a ty čipy se celou dobu jen a jen zrychlují. Přesto si troufnu říct, že jsou desítky scénářů, kde pomůže SSD minimálně, či něco jiného pomůže víc.

Univerzální upgradovací dobrá rada podle mě prostě neexistuje a pokud vám nějaký expert tvrdí opak, vůbec se s ním nepouštějte do debaty. Ostatně, co za lidi je vzhůru ve čtyři ráno?


Jméno
Web
E-Mail
Nejsem stroj
Text komentáře

1. Jiří Zima (16. října 2015, 22:17)
Jo, to byla ta debata, kterou jsem raději jen poslouchal, a byl jsem rád, že se mě v ní na názor nikdo nezeptal...


TOPlist