Stavíme nadupanou tři-osm-šestku

...se jmenoval plánovaný seriál na mém starém blogu, který se ovšem nikdy neposunul za první dvě epizody. To mi totiž tu chyběla bedna, tu stihla na roky uschovávané základní desce vytéct baterie, onde jsem neměl vhodnou grafiku, až jsem to vzdal. Nicméně PC s procesorem 386 jsem si stále chtěl postavit, neb v relevantní historické epoše jsem poskočil z 286 rovnou na 486 a pak - 386 - to byl procesor, kde se začaly dít pořádné 32bitové systémy. Na ní vzniknul Linux, na ní vzniklo hned několik variant BSD systémů, pro ni byla vydána první skutečně zajímavá verze OS/2 a - tady ale pozdvihávám obočí - to je procesor, pro nějž byly vydány první Windows NT.

Bude to teď brzy šestnáct let, co jsem zmíněný seriál rozepsal, tak jsem si řekl, že to konečně dotáhnu do konce. Ostatně neřekl jsem si to teď někdy, vyhlášeno to bylo už v únoru. Tou dobou už totiž chvíli stála vedle mého psacího stolu krabice, v níž jedna 386 byla. Netušil jsem sice, že slovem nadupaná ji nelze označit ani omylem, ale jako základ dobrý.

Ten počítač měl totiž mrtvý Dallas RTC, takže nebylo možné uložit parametry pevného disku a nabootovat do něj. V osmi slotech na paměť měl 8x 256kB modul, tedy jen 2 MB RAM celkem. V jedné šachtě byla osazena nevkusně bílá 3.5" mechanika. A jako korunu tomu všemu bych zmínil jednu z nejpomalejších variant procesoru - i386SX-16, která je napevno přiletována na základní desce bez možnosti výměny. Patice pro matematický koprocesor samozřejmě zeje prázdnotou.

S tím procesorem samozřejmě vůbec nic neudělám. Mám sice desku, kde je 386DX-40 od AMD, ale ta se do téhle bedny dát nedá a než bych se dočkal bedny jiné, bude z šestnácti let třicet dva. Ale s tím zbytkem by se snad něco dělat dalo...

Testování paměťových modulů mi sice zabralo jedno odpolene na ByteFestu a dva večery doma, ale našel jsem osmici, která tam šlape. Ze dvou megabajtů je tak osm, což je dost na všechny výše jmenované systémy a na některé i s rezervou.

Prázdné ISA sloty jsem poněkud zaplnil. V jednom je grafika značky Ahead, která tam byla od výroby, ale jak jsem tak koukal, šla by z 256 kB VRAM upgradovat až na 1 MB, takže jsem ji tam nechal a objednávám příslušné čipy. Dle všeho je schopná dát i 1024x768, snad na to najdu vhodné ovladače.

Do dalšího slotu jsem dal síťovku SMC Elite 16 Combo, která kromě toho, že má všechny existující ethernetové konektory, má také ovladače pro osm systémů, většinu z nich rovnou od výrobce. Běží v DOSu, ve Windows 3.x, v NT od 3.1 výše, ve Windows 9x, v OS/2 1.x i 2.x, v NetWare i v Linuxu. Dobově plus mínus odpovídá a zprovoznění bylo velmi rychlé.

Ve třetím slotu ze čtyř je zvukovka. Ta je naopak naprosto nedobová, ale nějak jsem v krabici s komponentama nenašel nic jiného než SoundBlaster 32PNP. Pokud někdy objevím něco staršího, provedu výměnu.

Čtvrtý šestnáctibitový i jediný osmibitový slot jsou prázdné. Do 8bit slotu bych mohl nacpat modem či FM rádio, do 16bit slotu SCSI řadič, ale nevím, zda by to mělo praktické využití.

Místo RTC Dallas, které bylo zcela mrtvé, jsem našel a pořídil náhradu na knoflíkovou baterii CR1220 a tím získal možnost zprovoznit pevný disk. Ten, který v počítači je, má kapacitu 49 MB a obsahuje třicet let staré slovenské účetnictví. Půjde pryč a místo něj buď disk novější, nebo CF karta.

Tady zatím mé úsilí skončilo. Bootující 386 se zvukem, funkční sítí a dostatkem paměti - to není špatný mezistav. Vlastně za těch šestnáct let asi nejlepší. O dalším pokroku budu samozřejmě informovat.

Ukaž Slackware!

Dne čtvrtého listopadu léta páně dvoutisícího třináctého byl vydán Slackware ve verzi 14.1. O zhruba tři čtvrtě roku později se tato verze stala mým útočištěm poté, co takřka všechny ostatní linuxové distribuce začal prorůstat mor zvaný systemd. Neopustil jsem (tehdy ještě jen na laptopu) molochující se Mac OS X, abych se vydal do náruče molochujícího se Linuxu.

Naštěstí se na svět podobnou optikou dívalo více lidí, takže systemd-free distribuce začaly s dalšími lety spíše přibývat, než ubývat - také jsem jich časem docela dost vyzkoušel. Ale ač jsem původně zaslepen roky používání počítačů s nakousnutým jablkem tvrdil, že si na Slackware už nemůžu nikdy zvyknout, opak se stal pravdou - dneska nevím, proč jsem ho kdy opouštěl.

Poprvé jsem ho měl nainstalován na svém tehdejším gigahertzovém Athlonu před skoro čtvrt stoletím, myslím, že to byla verze 9.1. Ano, přišel jsem až takhle pozdě a má cesta vedla z RedHatu přes Mandrake, Debian a FreeBSD, ale přišel jsem. V letech 2004 až 2006 jsem Slackware ve verzi 10 (někdy vloni na mě u rodičů vypadlo vypálené instalační CD) provozoval na dvouprocesorovém Pentiu 200, které běželo 24/7 na veřejné IP adrese u rodičů na tepelně neizolované půdě a dělalo WiFi router, webserver a SSH server pro partu kamarádů. Kvůli WiFi kartě tam běžel ručně kompilovaný kernel, nicméně jelikož jsem už tehdy byl na vysoké v Praze a kompilaci a nasazení jádra jsem po telefonu diktoval mamce, nakonec jsem byl rád, že tam (alespoň v úvodu, později jsem to opravil) běžel systém bez podpory SMP, jak se můžete podívat na archivní verzi titulní strany webu.

Pak, jak jsem už zmínil, jsem se na notebooku i stolním počítači vydal směrem k Macu. U notebooku to bylo mezi lety 2005 a 2011, u stolního počítače až do konce roku 2017. Při cestě zpět k Linuxu jsem opět opsal trajektorii od tzv. user-friendly distribucí až jsem jednoho dne dorazil zpět domů, na Slackware.

V současné době provozuju na denní či takřka denní bázi šest počítačů: Blackbird, ThinkPad, VPS u vpsFree, VPS u mikr.us, stolní počítač na rodinné chalupě a ALIX.2 tamtéž. Z těchto šesti počítačů na čtyřech najdete Slackware. Na Blackbirdu je vzhledem k odlišné procesorové architektuře Devuan (Slackware jsem zkoušel jak z neoficiálního forku RiscySlack, tak z projektu BonSlack, ale ani jedno mi nepřišlo natolik funkční, abych u toho chtěl setrvat, navíc problém je často spíš se SlackBuildy, které jsou psány pro x86 a x86_64, tu a tam někde něco neprojde konfigurací, protože tam je jiný procesor), na VPS od mikr.us je Alpine, neb tam Slackware nenabízí. Všude jinde Slackware. Hele:

ThinkPad




Chalupa




ALIX.2




vpsFree

Slackware je nejstarší stále existující linuxová distribuce. Za sebe říkám: a rovnou udělaná celá správně, dál nebylo třeba nic vymýšlet, ostatní distra jsou jen deviace. Každý by měl používat Slackware.

Čtenářský deník: Legie stínů

  Název: Legie stínů
  Původní název: Legion from the Shadows
  Autor: Karl Edward Wagner
  Rok: 1976
  Překlad: Stanislav Plášil
  Rok překladu: 1996
  Počet stran: 248
  ISBN: 80-7191-112-7
 

Celý život o mně platí, že čtu sci-fi, fantasy nikoli. Pokud jste na tento blog nepřišli dnes poprvé, víte, že už tak tři-čtyři roky se s tím snažím něco dělat, nicméně nebudu-li do fantasy počítat i sérii Krišna od L. Sprague de Campa, stále jsem přečetl (doslova) pár kousků. Když proto v Sledgeově parostrojním antikvariátu byl výprodej, přihodil jsem ke všem těm Star Trekům i tohle, aniž bych věděl, oč jde.

Až když jsem začal číst a narážel na reference na něco, co jsem neznal, pochopil jsem, že znalec žánru by asi věděl, proč má kniha pod velkým titulkem na obálce ještě podtitulek Příběh Brana Mak Morna na motivy Roberta E. Howarda a co to znamená.

Jedná se o samostatný příběh zasazený do světa, který Robert E. Howard, H. P. Lovecraft a C. A. Smith vytvořili okolo prastaré (dokonce s velkým P) nestvůry lomeno božstva Cthulhu, do nějž zapadá i Kull Dobyvatel a právě Bran Mak Morn. Kniha se dá (zjevně, ověřeno na sobě) přečíst s velkým požitkem i přesto, že jste nikdy nic jiného ze všeho toho nečetli. Odehrává se v Británii (resp. Kaledonii) v době, kdy ostrovu vládl Řím, začátek je časově zasazen do období, kdy tam údajně beze stopy zmizela IX. legie zvaná Hispana, zbytek zhruba osmdesát let poté. Bran Mak Morn chce po vzoru svých předků vybojovat velké, a pokud by to snad bylo možné i definitivní vítězství nad římskou mocí, místo toho ale bude muset svést boj s Hadími lidmi a různými nechutnými mutanty z temných stínů podzemních slují.

Jak jsem říkal, já jsem scifista, tyhle fantasijní prohlášení mi vždycky spíše vyluzovaly úsměv na rtech a i tady jsem čekal něco blbého, ale ono to nakonec bylo pěkné oddychové čtení, které se dalo spláchnout za tři cesty metrem, dvě obědové pauzy a jedno čekání v hospodě na opožděnou společnost. Mám dokonce chuť pátrat, jaká je chronologie příběhů a začít to číst od začátku. Milý Sledge, pěkně děkuju!

GNU Brutalware Linux 1.1

První disketovou minidistribucí, kterou jsem přidal do včera prezentovaného archivu, nemohlo být nic jiného než Brutalware. Z dřívějších dob tam sice už najdete Monkey a Pygmy, ale o těch už tu řeč byla a tohle je zcela jiný příběh.

Jak jsem psal na Mastodonu, v době, kdy letopočet začínal jedničkou, jsem vlastnil všeho všudy přesně pět tři-a-půl-palcových disket. Měl jsem je v apartním plastovém pouzdru, které je chránilo před poškozením při pohození do školního batohu a se školou souvisejících cestách autobusem. Jednu z těch disket okupovala hra F19 - Stealth Fighter, na druhé jsem nosil různé pascalovské zdrojáky, texty postahované z Internetu a tu a tam nějaký shareware a na zbylých třech byl právě Brutalware.

Doma mi tahle minidistribuce byla k ničemu - jednak jsem na počítači měl už na DOSovém oddílu Monkey Linux, následně WinLinux až jednoho dne přibyl i samostatný linuxový oddíl, ale hlavně jsem se k Internetu (za rodičů peníze) připojoval k Internetu modemem, kdežto Brutalware chtěl síťovku. Ve škole ale síť byla, síťovky byly NE2000-compatible, takže nebylo nic jednoduššího, než si rychle přebootovat některou z tehdejších čtyři-osm-šestek a zkoumat taje nového neznámého systému.

Tentokrát jsem to zkoušel na stroji o generaci novějším, na Pentiu 200, systém zcela bezproblémově nabootoval (jelikož ale osm z deseti disket z krabičky, kterou mám už několik let v psacím stole na různé pokusy s hardwarem šlo do koše, byl boot tak trochu diskotéka - jednu disketu počítač četl, na druhou se v jiném počítači zapisoval obraz, pak jsem je prohodil a znovu), nicméně nelíbila se mu ani jedna síťovka, kterou jsem zkusil.

Karta s čipy SMC, která má interní stavové LEDky sice vypadá krásně, zvlášť osvětlena displejem z POST karty, ale není kompatibilní se standardem NE2000. Druhá, která byla po ruce, od D-Link, sice NE2000 umí, ale ne tak, jak by si dvojkové jádro představovalo, takže k domluvě nedošlo. Po chvíli experimentování s reálným hardwarem tak došlo na pokusy v QEMU a tam se zadařilo napoprvé.

Brutalware obsahuje kromě (tenkrát plně funkčního, dnes beznadějně zastaralého) ssh klienta, kterého jsem tehdy neměl jak využít i klienty pro FTP a telnet a webový browser lynx. Úplně mi to stačilo, tou dobou všechny zajímavé weby v lynxu fungovaly, telnetem se dalo dostat na BBS a talkery a zaplnit RAMdisk sharewarem pro domácí použití zvládlo FTP. Editovat texty je možné ve vi (elvis) a samozřejmě joe. Že je na disketě mimojiné i lamač hesel John the Ripper jsem zjistil až teď, po více než čtvrt století. Stejně jako jsem si až teď povšiml výchozího hostname hovnocuc.

Dostupné příkazy odhalují, že Brutalware byl zaměřen hlavně na dobově přiměřenou práci se sítí. Dokonce při bootu startuje chatovací daemon, přes nějž si mohou uživatelé instancí běžících v jední síti povídat. Kromě síťových věcí už jsou obsaženy jen zmíněné editory a naprosto základní unixové nástroje jako awk či grep. Zajímavý je nástroj pro nastavení sítě netinit, jímž šla nastavit IP adresa a další parametry sítě tam, kde nebyl k dispozici autoconfig protokolem BOOTP (DHCP systém neumí) a který uměl načíst konfiguraci z textových souborů, jejichž příklady jsou uloženy na třetí disketě v adresáři /usr/net.

Pokud internetové archivy neklamou, za verzi 1.1 se Brutalware nikdy neposunul. Nebylo to ale až tak třeba, protože když umřel Brutalware, byl tu už Brutusware, o němž bude řeč někdy příště.

Linuxové minidistribuce z konce minulého a začátku současného století

Ti, kdož se seznamovali s Linuxem na konci minulého nebo těsně po začátku aktuálního století, museli nevyhnutelně narazit na minidistribuce, které bylo možné provozovat bez destruktivních změn na stávajícím operačním systému. V oné době kralovaly PC světu Windows 98, před nimi Windows 95 a ještě o chvíli dříve MS-DOS a žádný z těchto systémů se příliš dobře nesnášel s jiným systémem, zvláště pak nainstalovaným na stejném disku. Windows i DOS musely být na prvním diskovém oddílu a při své instalaci bez zeptání přepisovaly jakýkoliv jiný zavaděč operačního systému než jejich vlastní. Dostat vše na jeden disk tak vyžadovalo provést instalace ve správném pořadí a ještě k tomu mít jistou dávku štěstí. Pro úplného linuxového začátečníka nic moc.

Kdo si nemohl dovolit druhý pevný disk, nebo prostě jen nechtěl Linux do počítače instalovat, měl v podstatě jen dvě možnosti jak to udělat - zejména na starším hardware, který neuměl bootovat z CD mechaniky (desky s procesory 386, 486 či s prvními Pentii):

• Disketové minidistribuce
• (Mini)distribuce používající DOSový disk pomocí ovladače UMSDOS

Každá z nich byla zajímavá jiným způsobem. Disketové distribuce byly mistrovstvím úspornosti - na jednu, dvě či prostě několik málo disket poskládat funkční operační systém s podporou sítě, základními nástroji pro běžnou práci a někdy i grafickým uživatelským rozhraním - to už chtělo člověka, který ví, co dělá. UMSDOS (mini)distribuce pak byly zajímavé už tím, jak fungovaly - speciální ovladač uměl simulovat linuxový souborový systém nad adresářem na běžném disku ve formátu FAT16/FAT32 a pomocí loadlin.exe bylo z tohoto simulovaného filesystému možné nastartovat celý linuxový systém.

Jak pokrok postupoval, z obou variant se staly anachronismy. Počítače přestaly disponovat disketovými mechanikami. Velikost všech komponent linuxových systémů narůstala tak, že by se na disketu nevešlo už ani samotné jádro. Windows se přestaly instalovat na souborové systémy FAT a už nějakou dobu nejdou ani restartovat do režimu čistého DOSu, nezbytného pro spuštění loadlin.exe. Vše nahradily live distribuce startované z optických a posléze flash médií.

Pro ty, kdo ale disketové a UMSDOS (mini)distribuce zažili, jsem založil archiv, kde postupem času najdete ty nejznámější ke stažení. Zatím jsou tam tři a další budou přibývat tak, jak je budu z temných hlubin Internetu postupně dolovat. Tipy na ty, které jste používali vy, mi směle pište do komentářů.

Velký disketovkový úlek

To jsem se tedy dnes vylekal: vypadalo to, že umřela moje USB disketová mechanika značky TEAC, kterou používám posledních dvacet let a ona sama bude ještě o pěkných pár let starší. Je totiž provedena ve vzhledu původního iMacu a k němu se dala i koupit jako příslušenství. Lze v ní proto mimo jiné číst a psát DD diskety a diskety ve formátu pro Macintosh, což není zdaleka běžné.

Když tedy začala vydávat podivné zvuky, ztratila schopnost číst a psát diskety, místo níž získala schopnost je frézovat, vylekal jsem se. Neumím si představit, že bych nemohl na moderním stroji zapisovat reálné diskety, to bych mohl rovnou se starými počítači skončit. Jako člověka, co už prodal čtyřicet USB disketovek vlastní konstrukce by mě to asi lekat nemělo, prostě bych si měl jen vytisknout a sestavit USB disketovku vlastní, dokonce tu mám i filamenty podobné barvy (průsvitný čirý, průsvitný zelený).

Jenže ono to, co prodávám, číst diskety pro Macintosh neumí, ba dokonce podpora PC DD disket není tak dobrá, jako u TEACu. Holt řadič jako má TEAC mi nikdo neprodá, musím pracovat s tím, co je.

Tak jsem milou disketovku rozebral a ono se nakonec ukázalo, že z nezřízeného používání starých, zaprášených disket se na hlavičce mechaniky udělala koule bordelu, která začala do diskety rýt a zároveň bránila čtení záznamu. Vše jsem vyčistil, složil zpátky a je mi potěšením konstatovat, že krom tří zničených disket je vše v původních kolejích - TEAC funguje.

Ještě že tak, zrovna totiž manipuluju s disketama každý den a ne všechny jsou ve standardu 1.44MB PC HD + FAT12.

Unihertz Titan

Navštívil jsem včera restaurační zařízení a něco si z něj donesl. Ale není to až tak jednoduché, to bych totiž nebyl já.

Titan, o němž tu už párkrát padla zmínka ve starších textech, jsem směnil za jiné zboží nevysoké ceny a důvodem bylo, že má pochroumanou klávesnici. To by ještě před rokem nebyl problém - výrobce prodával náhradní díly a na YouTube dal podrobné návody, jak si provést samoservis. Jenže je to telefon už šest let starý a díly se mezitím doprodaly.

I tak jsem telefon rozebral, kompletně vyčistil - zejména v klávesnici jsem našel důkaz toho, že původní majitel v outdooru telefon nešetřil - a znovu složil v naději, že to třeba něco s klávesnicí udělá. Udělalo. Jestliže na začátku dělala falešné tří až pětistisky některých kláves, teď funguje dobře, jen tu a tam udělá dvojstisk jedné ze tří konkrétních kláves. Zkusím ještě jedno důkladné vyčíštění a třeba odstraním i tenhle zbylý problém.

Nevím, zda se tohle monstrum či některý z jeho nástupců mají šanci stá se mým primárním telefonem, ale vím skoro jistě, že to budu muset začít řešit. iOS 26 můj iPhone 12 Mini zabil tak dokonale, že někdy mám byť jen problém udělat fotku, tedy přesněji udělat ji teď, hned a okamžitě, dokud dítě je v póze, ve které ho chci fotit - ne až když chce telefon, tedy chvíli poté, co dítě opustí oblast záběru foťáku. A i krom té občasné pomalosti, která je střídána týdny bezproblémového fungování, začínám mít pocit, že si od iOS chci trochu odpočinout. Celých posledních skoro šest let jsem ho používal rád, ale ty experimenty, které se tam dějí teď bude asi dobré nechat chvíli usadit. Tak schválně, jestli mě experimentování s Titanem z pokusu o přechod jinam vyléčí a já jako správná ovce sklapnu a budu akceptovat, co mi z Cupertina servírují. Leč to již bude zcela jiný příběh.